Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Za pytláky v šumavském pralese

4. 2. 2011

antonin_svitorka.jpg

Turista, který ti řekne, že zná Šumavu od Železné Rudy až po Boubín, neví vlastně nic, neboť šel přesně dle turistických značek. Ale pustit se takovou pytláckou, nebo pašeráckou, stezkou přímo do srdce panenského pralesa, divočinou, přes ležící padlé velikány, vyšplhat se podél horské bystřiny na lysé temeno nejvyššího vrcholku hor; přestáti na číhané několik sněhových vánic a prožít několik „nočních“ u takového Čertova můstku – jedině tak je možné poznat Šumavu v její kráse a drsnosti. Takhle se jí naučili znát všichni mladí příslušníci sboru finanční stráže, jejichž úkolem je střežit za velmi těžkých a svízelných podmínek naše hranice před pašeráky, pytláky a jinými příživníky. Dopadnout pašeráka není jen tak lehká věc. Je od svého mládí zcela srostlý s lesem a přírodou, jeho smysly jsou zvlášť dobře vyvinuty pro jeho nekalé řemeslo, jeho zrak i sluch se vyrovná lesní zvěři. Tím spíše je finančníkům třeba cvičiti smysly, aby se jim s úspěchem vyrovnali.
 
„Máte to po hranicích na Černou horu, přecházejí tam pašeráci, a je to pytlácký rajon“, upozorňuje mne velitel při nástupu dvanáctihodinové služby. Hned za vesnicí na okraji lesa jsem zpozoroval mužské stopy v čerstvě napadaném sněhu, vedoucí ke státní hranici. Změřil jsem si jejich rozměr a nakreslil přesně na list papíru. Z otisků tmavočervené barvy na stopách jsem usoudil, že jde o nové, dosud nenošené, boty. Stopy se ztrácely přes státní hranici v Bavorsku. Pravděpodobně to jsou pašeráci, kteří šli nakupovat do Bavor a večer se vrátí. Avšak dále po hranici, která zde tvoří klín do sousedního území, jsem ke svému překvapení shledal, že stopy se vracejí. Nikoli tedy pašeráci, ale pytláci, kteří si zde nadcházeli cestu do lákavého revíru na Černé hoře přes bavorské území. Skryl jsem se proto v houští u průseku. Asi z půl hodiny nedaleko mne se vynoří z houští lesa postava muže s puškou pod paží. Za ním druhý a třetí. Bez rozmýšlení jsem odjistil pušku a dal se do pronásledování pytláků. Taková příležitost se nenaskytne každý den, neboť hajní a četníci již dlouho po pytlácích pátrali bezvýsledně.
 
Když pytláci zpozorovali, že jsou pronásledováni, dali se na útěk a zmizeli z dohledu svou stezkou přes Bavory. Maskovaným voláním jako na kolegu jsem u nich vzbudil dojem, že je nás víc a tak jsem si mohl být jist, že se z nich nikdo neodváží otočit a vystřelit. Sám jsem zbraně proti hranici použít nemohl, bylo by to proti předpisům.  Běžel jsem klikatou pěšinou přes padlé stromy a pařezy, až jsem se dostal po stopách znovu k naší vesnici. Obešel jsem ji a vracím se opačným směrem jako ze služby. Před jedním stavením odmetá příbuzný zdejšího majitele hotelu sníh. Tím se prozradil, neboť zde ve vesnici v poloze 1200 metrů nad mořem je taková práce zbytečná, protože cesta je zavátá za malou chvíli znovu. Muž měl na nohou sportovní boty tmavočervené barvy. Pak již stačila jenom domovní prohlídka, která nám odhalila celou pytláckou bandu, v níž byl i sám majitel hotelu.
 
A takových případů, mnohdy ještě více komplikovanějších, zamotanějších a dobrodružnějších se přihodí na našich šumavských hranicích velmi mnoho. Škoda, že zapadají a veřejnost se o nich nemůže dozvědět.  

Antonín Švitorka, 7. 4. 1947

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář