Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Každý začátek je těžký

24. 4. 2010

     Uprostřed léta 1919 putovali jsme od Generálního finančního ředitelství (GFŘ) v Bratislavě, vždy po dvou či po třech, s manlicherovkou na rameni a s lístkem, označujícím naše budoucí služební působiště, na hranici. Kde na lístku napsané místo se nalézá nevěděl nám u GFŘ říci nikdo. Vzpomínám si maně, jak jsme ještě s druhými třemi kolegy, kteří šli rovněž na svoje stanoviště, tato hledali. Bylo nám řečeno, že místo se nalézá někde u Košic a přesnější informaci nám nemohl dáti nikdo.

     Nerozmýšleli jsme se a prvním vlakem odjížděli jsme z Bratislavy do Košic, kde jsme se konečně dozvěděli, kde se místo nalézá. Museli jsme jeti ještě asi 40 kilometrů lokálkou a pak 25 kilometrů pěšky. Při vystoupení z vlaku koupil jsem umývadlo, druhý  hrnec na vyváření prádla a druzí dva po malých hrncích. Jelikož nám sdílní polští Židé, jimiž se město hemžilo, řekli, že v horách je nouze o potraviny, nakoupili jsme sobě i tyto.

     Svázali jsme vše do ranců, manlicherovku hodili přes rameno a vydali jsme se na naše nové působiště, kam jsme teprv k půlnoci dorazili. Noc jsme přespali v zahradě před obcí a ráno jsme počali sháněti obydlí a pak jsme se zabydlovali. Jak naše zařizování vypadalo, nebudu se široce rozepisovati, stačí, když uvedu, že v celé obci neuměl nikdo slovensky a z nás nikdo maďarsky. 

      Odpoledne jsme šli obhlédnout naše okolí. Kde jest hranice jsme nevěděli a také v Bratislavě nám to nikdo neřekl. Učinili jsme malou poradu a výsledek byl ten, že jsme hranici prozatímně určili na nejvyšších kopcích nad vesnicí a ihned počali jsme úřadovati. Jak naše úřadování vypadalo nebudu vysvětlovati. Starý finančník nebyl mezi námi žádný a v kursu z nás rovněž nebyl nikdo. Byv ustanoven velitelem oddělení, rozhodl jsem se jíti k důchodkovému kontrolnímu úřadu, kam jsme byli přiděleni a odkud jsme měli také dostávat naše požitky. Tento úřad byl od místa vzdálen 30 kilometrů pěšky a jeho správcem byl respicient, Maďar, znající jenom málo po slovensky a druzí dva přidělení, respicient a naddozorce, slovensky neuměli vůbec. Mnoho jsem se sice toho nedozvěděl, ale opsal jsem si jeden činopis, naznačil, jak vésti denník a pln radosti, že již něco umím, odcházel jsem k domovu. Po mém návratu počali jsme pracovati. Nebylo skorem dne, abychom nějakého podloudníka, kteří tehdy na Slovensku nebyli ještě tak vychytralí, nepolapili. První služné nám bylo poukázáno až 18. prosince, do té doby žili jsme z vlastních peněz a když těchto nebylo, zůstavali jsme dlužni.  

    Snad někdo řekne, že co píši, jest osobní příběh, ale uvádím jej proto, že podobně si počínali i ostatní kolegové. První nařízení, které GFŘ poslalo, došlo až na počátku roku 1920, do té doby se o nás na hranici nestaral nikdo.

    Jak do podzimu 1919 na hranici bylo hospodařeno, nemůže si nikdo, kdo nebyl přítomen představiti. Na prvním mém působišti pozastavovali jsme pouze pěší osoby s cukrem, solí, kůžemi a tabákem. Na druhém působišti, kam jsem byl počátkem roku 1920 přidělen, pozastavovali jsme celé vagony. Ba, staly se i případy, že maďarský přednosta stanice vypravil zvláštní lokomotivu, aby se zboží přes hranici provezlo.

       To jsou případy, které jsme zjistili, ale co jsme při našich vědomostech a malém stavu nezjistili, nelze si vůbec představiti. Během doby, následkem zapracovanosti a lásky k svému povolání, pak postavením celních úřadů, tyto poměry přestaly, ale že pohraniční finanční stráž na Slovensku svoji povinnost konala plně a s největší oddaností, dosvědčuje okolnost, že v rozpočtu na rok 1921 odhadnutý příjem na clu pro území Slovenska byl již v dubnu 1921, tudíž za prvé čtvrtletí, překročen.

     Že ani později pohraniční finanční stráž nezahálela, poukazuji na okolnost, že v mém působišti, také na východním Slovensku, na čtyřech odděleních se stavem 6 až 8 zřízenců, bylo od 1. ledna 1922 do polovice března odhadem tolik důchodkových přestupků, že pouze zkrácený poplatek na clu obnášel 70 000,- Kč; připočítáme-li nejmenší dvojnásobnou pokutu shledáme, že náš stát od těchto čtyř oddělení měl za tři měsíce příjem okolo 200 000,-Kč, kterýžto peníz byl již zaplacen, nebo byl krytý zabaveným zbožím. Uvedená čísla jsou jen přibližná a spíše menší. Nevím, jaký příjem vykazovaly dva celní úřady, které se v župě nacházely, ale jistě byl i tento značný a také o tento příjem měla pohraniční finanční stráž zásluhy.

      Čím byly naše začátky těžší, tím houževnatěji jsme s nimi zápasili pro blaho nás všech, kteří jsme uvnitř mezi hranicemi našeho osvobozeného státu žili. Daleko od našich kulturních středisek, ale srdcem stále mezi nimi, až se nám po delší době podařilo i na těchto výspách naší vlasti vytvořiti prostředí, které nám třeba jenom částečně připomínalo na náš normální život...

______________

Článek byl převzat z nevydané kroniky finanční stráže, autor článku neuveden.

  

  

  

  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Colné poviedky

(Jozef, 9. 6. 2012 0:17)

Nebolo by zlé to vydať knižne, resp. zverejniť v elektronickej podobe, resp. v Colných aktualitách. Ak sa ten rukopis stratí kus dejín colníckeho povolania je nenávratne stratený.