Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pustiměřská krev na maďarské hranici

19. 7. 2013

Pustiměřská krev na maďarské hranici

     Letos (2013) je tomu 90 let, co byla zákeřnou vraždou prolita krev pustiměřského občana Jana Sedláčka, který zemřel při výkonu služby pohraniční finanční stráže, na Slovensko–Maďarské hranici.  Již málokdo si vzpomene, že do roku 1978 stával na pustiměřské návsi, pomník věnovaný tomuto zapomenutému rodákovi, který svrchovanost naši republiky zaplatil vlastním životem a nejen spoustou planých řečí, jak je tomu dnes zvykem. Článkem bych chtěl věnovat vzpomínce na tohoto pustiměřského rodáka a občana, na kterého již dávno rodná obec zapomněla a který padl v roce 1923 ve službě mladé Československé republice v časech jejího formování a ustanovování do suverénního státu střední Evropy.

     Jan Sedláček se narodil 19.5.1897 v Pustiměřských Prusích č.p. 15, jako nestarší syn Vincenta Sedláčka, drába na pustiměřském velkostatku a jeho ženě Marianě Sedláčkové, která na statku pracovala jako posluhovačka. Po smrti otce Vincenta, se rodina Sedláčkova přestěhovala do nově postaveného domu v Melicích č.p. 162, odkud Jan Sedláček v roce 1916 narukoval na povinou vojenskou službu, k  8. pěšího pluku CaK Rakousko–Uherské armády. Po základním výcviku doplňoval 25. prapor polních myslivců, který byl nasazen na italské frontě, kde bojoval na rakouské straně do vyhlášení samostatné Československé republiky. Toužebný návrat domů ho však nečekal, neboť byl nasazen s již Československým 25. střeleckým plukem do československo-maďarské války, která probíhala od podzimu 1918 do srpna 1919. Zatímco v rodné Pustiměři se slavilo první výročí založení republiky a na návsi byla vysazena lípa svobody, Jan Sedláček teprve dostříhal metr povinné vojenské služby. Rozhodl se, ale zůstat nadále ve službách Československé republiky na problematickém jihovýchodě Slovenska. Maďarští nacionalisté stále považovali slovenské území za horní část jejich velkého Maďarska, či alespoň doufali, že se tak jednou stane. 30.12.1919 nastoupil Sedláček k Pohraniční finanční stráži ČSR do hodnosti „dozorce“. V té době se finanční stráž na Slovensku teprve formovala. Oddělení finanční stráže vznikala prakticky na koleně a podmínky pro finančníky byly velmi těžké. Za plat 400 korun měsíčně si financové pořizovali svoji uniformu i potřeby pro službu a svoji obživu. Na ochraně dlouhých úseků hranic se tak podílela družstva financů o síle 4 až 6 mužů s velmi řídce osazenými úřadovnami v pohraničních obcích. Jan Sedláček sloužil zpočátku na oddělení finanční stráže v Michaľanech, kde byl v roce 1920 povýšen do hodnosti „strážmistra“. Vzhledem k značné prostupnosti Československé hranice s Maďarskem, byla zřizována a posilována další oddělení finanční stráže, aby tak byly zkráceny pochůzkové trasy a byl zvýšen dozor na státní hranici.
     Na zvláště neklidnou hranicí, střeženou oddělením finanční stráže v Períně, nastoupil Jan Sedláček dobrovolně v roce 1923 jako velitel finanční stráže.
    perin.jpg  V této oblasti, samo obyvatelstvo netušilo, jestli jsou rodní Maďaři, Slováci, či potomci Němců, kteří tuto oblast hojně ve středověku osídlovali. Československá finanční stráž, kterou tehdy tvořili víceméně jen Češi a Moravané, zde byla zpočátku vnímána velmi negativně. I když se Slovensko hlásilo k Československé republice, nemělo z počátku kádrovou základnu pro výkon vlastní státní správy. V Perině, tak sloužili cizinci z Česka pro Maďary ze Slovenska. Změna působiště se Sedláčkovi, však již brzy stala osudnou a to již po třech dnech služby na novém služebním místě. Dne 10. dubna 1923 kolem 23:15 hod, byla jeho hlídka, ve složení Jan Sedláček a Alois Berka, přepadena při služební obchůzce mezi obcemi Perín – Chym, střelbou z blízkého březového lesíka, přesilou vojáků horthyovského Maďarska. V tehdejších zprávách se mluvilo o šesti až osmi mužích, kteří na procházející hlídku číhali na Československém území v pohraničním hájku. Jan Sedláček jako velitel hlídky kryl ústup Aloise Berky, ale sám padl do zajetí maďarských vojáků. Tito ho odvlekli na maďarskou stranu a tam dvaceti bodnými ranami vojenským bodákem ubodali k smrti (někde je zmiňováno celkem 23 bodných ran a jedna střelná rána). Vraždu se ani nesnažili maskovat a prostě slovenským orgánům oznámili, že se na maďarské straně nachází tělo mrtvého finančníka, ať si ho odnesou a pohřbí.
     Společná vyšetřovací komise potvrdila podle vystřelených nábojnic a stop na místě činu, žesedlacek_1.jpg k přepadení došlo na Československém území. Případ tehdy vzbudil značný rozruch jak v tisku, tak na vnitropolitické i mezinárodní úrovni. K potrestání vrahů ani iniciátorů incidentu tehdy nedošlo, i když se mluvilo o promyšlené teroristické akci, kterou měl na svědomí velitel maďarských pohraničníků v Hidasneméti por. Szabo, který měl jednat z rozkazu vyšších Maďarských vojenských kruhů. Pohřeb se konal ještě tentýž týden v sobotu 14. dubna 1923 v Košicích. Po Sedláčkově vraždě došlo k diplomatické roztržce mezi Československem a Maďarskem. Maďarská strana odmítla poskytnout pozůstalým jakékoli odškodnění.
     Jan Sedláček tak rodnou Pustiměř již nikdy nespatřil a rodina Sedláčkova vzhledem k tehdejším poměrů, nespatřila zase jeho hrob v Košicích. Na jeho smrt, ale republika ani rodná Pustiměř nezapomněla.
     Dne 2. září 1928 byl v Pustiměři uprostřed návsi vztyčen na náklady svazu finanční stráže pomník zavražděnému a na místním hřbitově byla vytvořena rodinná náhrobní deska s obdobným textem jako na pomníku, který hradila rodina z finančního odškodnění od československé vlády.
     V Pustiměřské kronice z roku 1928 byla událost popsána jako slavnost s hojnou účastí obyvatelstva v krojích, které se účastnilo velké množství příslušníků finanční stráže, i významných politických zástupců republiky především pak, ministerský rada financí Dr. Steinhauser,  Viceprezident zemské finanční správy v Bratislavě Jan Vencálek a spousta dalších finančních funkcionářů z Čech a Moravy. Slavnosti předcházel průvod s hudbou přes celou obec. U pomníku zazněly projevy významných zástupců státní správy i obce, kdy projevy byly prokládány zpěvem národních písní pěveckého kroužku, jako například Moravo a Anděl lásky. Po vlastní slavnosti se konal v zahradě u Dohnalů koncert. Pomník byl dílem akademického sochaře Al. Suka. (dnes asi již neznámého)
     Tehdejší zástupce Svazu finanční stráže R.Č.S. inspektor Motl slavnostně předal pomník do patronátu obce. Obecní zastupitelstvo Pustiměře, slovy tehdejšího starosty Bohuslava Pospíšila pomník převzalo do svého opatrovnictví a přislíbilo i za budoucí generace, že obec bude o pomník pečovat a starat se tak, o důstojnou památku na významného pustiměřského rodáka, který položil život za svrchovanost Československa. Tento slib se obci dařilo plnit i v dobách poválečných především s hojnou účastí rodiny Sedláčkových. Na konci války v květnupustimer_pomnik.jpg 1945 byl pomník lehce poškozen střelami, ale opravy se již nedočkal. V dobách normalizace, se nápis o úkladné vraždě spáchané vojáky, tehdy spřáteleného Maďarska z Varšavské smlouvy moc nehodil a tak se pomník stal nepohodlným. Při příležitosti rekonstrukce návsi v roce 1976 až 1978, kdy vznikla nová samoobsluha „Na Domečku“ a před ní velké parkoviště s točnou autobusů, byl pomník zcela odstraněn. Vzhledem k jeho stáří a asi i umělecké hodnotě, mohl být přesunut o několik metrů severně, či jižně do okolního parku, ale on zmizel beze stop. Asi hlavní příčinou jeho úplné likvidace byl již zmíněný nápis na pomníku. Protesty rodiny Sedláčkových rovněž nebyly moc hlasité, neboť bratr zavražděného Václav Sedláček byl dlouholetým zaměstnancem obce, jeho syn Ladislav vojákem armády ČSSR a Sedláčkova neteř Chládková manželkou tehdejšího člena MNV Pustiměř. Je s podivem, že v parku přežily pomníky TGM a Janu Švehlovi, předsedovi první vlády ČSR a to i doby nejtvrdší totality, ale pocta prostému člověku z Pustiměře zmizela. Lze v tom spatřit jakousi symboliku, o nesmrtelnosti politiků, ale život prostého jedince upadá v zapomnění. Společně s pomníkem, tak zanikla i vzpomínka na významného občana Pustiměře, který svým tragickým osudem zaplatil za již neexistující svrchovanost Československé státní hranice a posílil tak národní povědomí v dobách, kdy to republika nejvíce potřebovala a hledala své nové hrdiny. Ale i v současné době společné Evropy, kdy státní hranice již nehrají významnou roly, bychom neměli zapomínat na lidi, kteří se podíleli každodenní službou a prací na pevných základech dnešní samostatné republiky a nespoléhat se jen na prázdná slova populistů všech dob.  
  
PS:  Zdá se až neuvěřitelné, že i horní tesaná část pomníku zmizela beze stopy? Město Košice hrob Jana Sedláčka stále důstojně udržuje (Košice – Jih, veřejný hřbitov, inventární číslo 59982400001).

Autor článku:

Mgr. Roman Trávníček
Pustiměř 162
email: travnicek162@seznam.cz
 

Fotogalerie je zde.

Zdroje:
Kronika obce Pustiměř.
Vojenský národní archív ČR, Praha
Štátný archív v Košiciach
Moravský zemský archív Slavkov u Brna
Soukromý archiv Ing. Jaroslava Beneše a Mgr. Ondřeje Koláře, Ph.D
Vzpomínky pustiměřských pamětníků a příslušníků rodiny Sedláčkových, Ladislava, Vojtěšky, Raimunda, Emilie.
 
 

Děkujeme panu Trávníčkovi za umožnění zveřejnění jeho článku na stránkách finanční stráže. Je to další střípek do mozaiky historie tohoto ozbrojeného sboru. Děkujeme!

 

  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář